Všichni dobří rodáci

Československo 1968, 115 minut, barevný.

Režie: Vojtěch Jasný. Scénář: Vojtěch Jasný. Kamera: Jaroslav Kučera. Střih: Miroslav Hájek, Jan Kučera. Architekt: Karel Lier. Hudba: Svatopluk Havelka.

Vesnická kronika Vojtěcha Jasného Všichni dobří rodáci (1968) vstoupila roku 2013 do českých kin již potřetí. Poté, co po začátku normalizace skončila v trezoru, se v obnovené premiéře vrátila do kin v lednu 1990. Byla uvedena v rámci Projektu 100-2013 v digitálně restaurované verzi, uvedené v předpremiéře na MFF v Karlových Varech 2013. – Autor sbíral materiál pro své nejzásadnější dílo už od roku 1946. V symbolických a poetických obrazech rekapituluje tragické důsledky násilné kolektivizace, jež v jedné moravské vesnici během několika let nenávratně zpřetrhá vazby mezi lidmi, vytvářené po staletí z generace na generaci, a pokřiví jejich charaktery. Ve fragmentárně strukturovaném příběhu, vyklenutém v časovém oblouku dvou poválečných desetiletí, režisér zaznamenává mezní okamžiky v životech zhruba dvacítky postav. Nejvýrazněji do popředí vystupují nezdolný sedlák František, přesvědčený komunista Očenáš, nenapravitelný „kradák“ Jořka Pyřk, sedlácký flamendr Zášinek a osudová rusovláska Veselá vdova, jejíž milování přináší mužům smrt. – Osudy většiny postav byly inspirovány životy obyvatel Jasného rodné vesnice Kelč a mnohá fakta odpovídají skutečnosti. Režisér dobu všeobecného zmaru i zhroucených snů líčí kriticky, avšak samozřejmě v mezích dobových možností. V příběhu, jenž je frázován koloběhem ročních období, se prolíná humor se smutkem a nostalgie s bujarostí. Panoramatické záběry lidskou zlovůlí nedotknuté krajiny se střídají s výjevy z tancovaček či masopustních rejů, kde se mezi plejádu výtečných herců přirozeně začlenili i ochotníci z městečka Bystré, v němž se film natáčel. Elegické epopeji dodává místy až „surreálný“ nádech její formální stránka, kterou zásadně ovlivnily výtvarné návrhy a kostýmy Ester Krumbachové a barevná kamera Jaroslava Kučery. – Autorovo hluboce niterné a posmutněle lyrické vyznání lásky k rodnému kraji a k rodákům zůstává jednou z nejsilnějších filmových výpovědí o komplikované poválečné historii české země a o lidech, kteří se „dostali mezi veliká kola, a ta se točí a drtí“. – V roce 1999 režisér na film volně navázal poetickým snímkem Návrat ztraceného ráje.

Všichni dobří rodáci scenáristy a režiséra Vojtěcha Jasného patří mezi nejoceňovanější tituly domácí kinematografie. Legendární snímek se ovšem brzy po své premiéře v červenci 1969 ocitl na seznamu zakázaných děl. Jeho autor v roce 1970 emigroval a své další filmy realizoval v zahraničí. Do vlasti se Vojtěch Jasný coby filmař vrátil Návratem ztraceného ráje (1999), jež je volným pokračováním Rodáků. Ti zůstávají středobodem autorovy tvorby: vynesli Jasnému Cenu za režii ex aequo na MFF v Cannes. Prestižní festival tehdy přiřkl i Cenu nejvyšší technické komise nádherné barevné kameře Jaroslava Kučery. Právě ta je prakticky další postavou ve vyprávění o sousedech z jedné moravské vísky, jejíž radostnou pospolitost v padesátých letech těžce naruší kolektivizace. V poetické kronice, ke které Jasného inspirovaly osudy obyvatel jeho rodné Kelče, hrají důležitou roli i kostýmy výtvarnice Ester Krumbachové. Práce s barevnými kontrasty a přirozeným světlem vdechuje Rodákům neopakovatelnou atmosféru: jde o typický „vstřícně krásný“ film, který se svým vizuálním půvabem pokouší vyvážit (či dokonce zastřít) bolestnou vážnost zobrazovaných událostí. Vypjatě poetický duch, stupňovaný do až surrealistických momentů, v Jasného filmu ladí s nadčasovými motivy lásky a smrti. Ty osudově zasahují většinu hlavních postav. Zatímco milostná vášeň vtahuje místního pošťáka a sličnou vdovu do navenek bezstarostného víru přítomnosti, kradácký soused Pyřek (Vladimír Menšík) se v příliš důsledné snaze přechytračit budoucnost připraví o život. A bonvivánského kulaka Zášinka (Waldemar Matuška) skolí býk jako oživlá výčitka za hřích z války – opuštění židovské manželky. Pozornost na sebe však nevyhnutelně strhuje sedlák František (Radoslav Brzobohatý), mlčenlivý a tvrdohlavě čestný muž, který zosobňuje až sebeničivou lásku k rodné hroudě. Právě on se pro vesničany stává ztělesněným morálním imperativem – a právě on se proto stává obětí nového, komunistického režimu, který vesničany surově odtíná od jejich půdy. Přirozená harmonie mezi zemí a těmi, kteří ji obdělávají, nabývá v Jasného pojetí patosu v duchu vlastenecké mytologie.