Vladimír Altman

Filmový laborant

 

„Setkal jsem se s lidmi, kteří něco uměli a byli zapálení.”

Střižny NFA v Malešické ulici se mohou pochlubit jedním z posledních znalců řemesla filmového odhadce expozic, nebo-li číslovače. Pan Vladimír Altman v barrandovských laboratořích strávil třicet sedm let. Nastoupil tam hned po dokončení zkráceného pomaturitního studia v učebním oboru filmový laborant, které poskytoval Barrandov. Ale nastala nová digitální doba a laboratoře na klasický film přestaly být na Barrandově potřeba. Pan Altman se před třemi lety přestěhoval do NFA, kde jsou jeho celoživotní znalosti a um potřeba stále.

Představa barvy

Číslovač je partnerem kameramana a režiséra v klasickém procesu laboratorní postprodukce. Dodává filmu potřebný barevný ráz, což je svého druhu umělecký přínos. „Chladné mrazivé ráno vyžaduje namodralý nádech, ale pleťovka zároveň nesmí sklouznout k smrtelnému zabarvení,” vysvětluje pan Altman.

Ke své práci číslovač používá barevný analyzátor, který mu umožňuje namíchat a očíslovat barevné tóny. Dřív se podle zvolených čísel vyjížděla papírová děrná páska, která se vkládala do kopírky na kopírování pozitivů. Škála postupuje po pěti procentech, po jednom bodu. „Mícháte tak, že třeba přes tři purpurové přidáte pět žlutých, uberete tři body hustotně v každé barvě, tím obraz zesvětlujete – a to jsou ta čísla a od toho číslovač,” říká pan Altman a drží v ruce „lízátka” – pásky s průhlednými různě zabarvenými filtry.

Číslovačům se tedy říká podle čísel přiřazených barevné škále, která se skládá ze tří základních barev červené, zelené a modré. Míchají barvy od 1 do 50 tak, aby výsledný tón obrazu byl podle kameramanových a režisérových představ. Číslovači zároveň vyrovnávají různou osvětlenost jednotlivých scén, od podexponovaných po přeexponované. Je jasné, že dobrého číslovače si tvůrci cení.

Filmařská honorace

Ani pan Altman ale nebyl číslovačem hned od začátku. To ani nebylo možné, šest let se v laboratořích zaučoval, než mu svěřili expozice. Po vyučení nastoupil nejdřív do oddělení 16 mm filmu, než se po jeho zrušení dostal na 35 mm film. „Číslovači byli honorace.” A že mezi filmařskou elitu skutečně patří, dokazuje seznam tvůrců, kteří si na číslování vybírali právě Vladimíra Altmana. „Měl jsem možnost dělat se špičkami českého filmu. Setkal jsem se přitom s lidmi, kteří něco uměli a byli zapálení.” S Janem Švankmajerem pracoval na všech filmech od Otesánka, včetně zatím posledního snímku Přežít svůj život, kde bylo několik set hraných scén kombinovaných s animacemi různého osvětlení. S Jaroslavem Brabcem tónoval černobílý materiál Krvavého románu. Do výčtu hvězdných jmen patří Jan Svěrák, Zdeněk Troška, Juraj Jakubisko, F. A. Brabec, Ondřej Trojan, ale také Andrzej Wajda (Pan Tadeáš) a Roman Polanski (Oliver Twist). „Někoho jmenovat je neúcta k těm dalším,” obává se pan Altman a dodává: „Američané byli z barev paf. Přišel jsem do projekce a začali tleskat. A já říkám: Proč tleskají, vždyť nejsem Cruise? Ale nejlepší spolupráce byla s Číňany, dostal jsem od nich na konci pamětní medaili od čínského lidu.”

Číslování se ale v NFA nedělá, archiv nemá vlastní laboratoře. Pan Altman má na starosti archivní film šíře šestnáct mm, s kterým na začátku své kariéry začínal. „Do archivu přijde třeba dar od soukromého sběratele. Připravím to k projekci na převíjecím stole, aby se kurátoři mohli podívat, jestli o to budou mít zájem. Zkontroluji slepky a když se kurátoři rozhodnout, že to zařadí do sbírek, tak si to vezmu na stůl znovu a opravím to pořádně.” Kromě přírůstkování dělá pan Altman také periodické kontroly kopií uložených v depozitáři na Hradišťku. Archivní šestnáctky nejsou jenom amatérské filmy, tak ze 70% tvoří sbírku dokumenty a naučné filmy. Nedávno pan Altman kontroloval třeba filmy Svazu rybářů nebo Ústavu zdravotní výchovy, což jsou profesionálně udělané snímky. „Mně šestnáctka nikdy nevadila, někdo tomu říkal tkaničky, ale mně jde dobře do ruky.”

Do dvěří střižny nakoukne známý z Barrandova:

„Jo, jo, společných třicet pět let. A kočky v pořádku?”

„Žerou, začaly hrozně žrát,” odpovídá pan Altman. Nepotřebují ho totiž jen archivní filmy, ale i toulavé kočičky, které krmí před svými dveřmi.

Text: Štěpánka Matúšková, Foto: Jitka Hejtmanová.