Tomáš Lachman

Vedoucí oddělení písemných archiválií

 

„Cinefilem jsem od tří a půl let”

 

 „Jsem nesmírně rád, že se tyto filmy znovu dostanou mezi lidi,” začíná rozhovor k projektu Digitální restaurování českého filmového dědictví” Tomáš Lachman a z jeho nadšení je cítit více než profesionální zájem. Čerstvě vystudovaného historika se zaměřením na české dějiny první poloviny 20. století přivedlo do NFA cinefilství. A je to znát. „Osud mě sem dohnal,” směje se Tomáš, který letos oslavil v žoldu NFA patnáct let. Dnes vede oddělení písemných archiválií, které chrání před zmarem 500 tisíc fotografií, 30 tisíc plakátů, 134 tisíc propagačních materiálů, pozůstalosti filmových osobností, fondy institucí, titulkové a dialogové listiny a rozsáhlý archiv písemností k českému filmu, bez nichž dějiny české kinematografie do hloubky studovat nelze.

 

Sedm statečných v Kunraticích

„Cinefilem jsem zhruba od tři a půl roku, kdy jsem byl poprvé v kině u nás v Kunraticích na Sedmi statečných. Odkojen jsem kinem Dlabačov, které na počátku 90. let minulého století hojně promítalo archivní filmy, a od září 1993 Ponrepem,” popisuje vývoj svého vztahu ke kinematografii Tomáš a prozrazuje zároveň svou mimořádnou paměť. To je pro něj typické, chvilku se zamyslí a pak vysloví exaktní číslo. Ví mimo jiné přesně, že jeho prvním dnem v NFA bylo 15. září 2000…

Tomáše prý vždycky zajímaly „druhé životy historických osobností a událostí a prolínání historie s reálným životem”. V rámci rozšiřujícího studia začal docházet na přednášky z dějin kinematografie Ivana Klimeše a jeho přístup k výzkumu prostřednictvím archivních pramenů bylo prý přesně to, co hledal. Následovala magisterská diplomová práce Česká kinematografie proti fašismu 1933 – 1939 a po absolutoriu rovnou angažmá v NFA.

Dnes chodí Tomáš Lachman do kina zhruba dvakrát za měsíc se svým čtyřletým synem do Modřanského biografu na sobotní představení pro děti: „Žánr vybírá Kryštof, jsou to hlavně animáčci.” K tomu jednou až dvakrát za měsíc na nedělní Ponrepo dětem. Tomu se říká cílená výchova k cinefilství!

 

Dramatická změna

Pod Tomášovým vedením čelí oddělení písemných archiválií dramatické změně z papírového na digitální médium. Archiválie získávané na základě nabídkové povinnosti (zákonem daná povinnost výrobců předat doprovodné dokumenty k uložení do NFA) jsou na rozdíl od minulosti v digitální podobě. Jde hlavně o různorodé propagační materiály, tiskové zprávy a tzv. fotosky (propagační fotografie k filmu). „Na nás je, abychom se postarali o jejich trvalé uložení a uchování,” říká Tomáš Lachman. „Krok za krokem se snažíme vytvářet přehledný systém evidence a budovat optimální digitální úložiště. S tím úzce souvisí i volby technologií a softwaru.” Pro vedoucího dost velká zodpovědnost s výhledem na řadu let dopředu. „Konzultuji a radím se, kde se dá,” popisuje svoji strategii Tomáš. „Není to jen problém NFA, ale všech archivů po celém světě.” Jak bude při takovém tempu změn vypadat práce archiváře za deset let? „To se odhaduje dost složitě,” přiznává vedoucí. „Určitě se bude ještě více pohybovat na pomezí archivnictví a IT. Bude čím dál náročnější na znalosti proměňujících se norem pro ukládání a zpřístupňování a různorodých technologií, které to budou umožňovat. Archiváři budou úřadovat elektronicky a pracovat se sofistikovanými počítačovými aplikacemi.”

Tomáš Lachman se s transformací historika v archiváře vypořádal samostudiem a „vrozenou schopností sám si opatřovat informace”. Navštěvoval kurzy katedry pomocných věd historických FF UK, chodil na exkurze do jiných archivů a dál své poznatky rozvíjel především praxí a zkušenostmi. „Když jsem do NFA nastoupil, neměl jsem žádné metodické vedení, ale zajistil jsem si ho sám. Při tom jsem si uvědomil, jak je to těžké, a mladším kolegům jsem se to snažil vynahradit.” Vedoucím oddělení se Tomáš stal deset let po svém nástupu. Na jeho práci ho dnes prý nejvíc těší, že může pracovat s lidmi, které si sám vybral: „Málokdo má to štěstí.”

 

Užší výběr

Ze čtrnácti titulů restaurovaných v projektu Digitální restaurování českého filmového dědictví” jeden nejmilejší Tomáš vybrat nechce: „To zkrátka nejde, můžu říct jen užší výběr.” Jsou to pro něj Kříženeckého filmy jako skvělá reprezentace uchvácení médiem na počátku kinematografie; Bílá nemoc, k níž Tomáše vážou osobní vzpomínky na archivní výzkum, který dělal pro diplomovou práci (držel v ruce originální rukopis Karla Čapka); Starci na chmelu, kterých si váží pro skvělé písňové texty a téma vzpoury individuality vůči konformitě; Adelheid pro vyjádření doby prostřednictvím barev; „nemůžu vynechat snímek Adéla ještě nevečeřela, což je 90 minut čisté hravosti a radosti,” říká nadšeně Tomáš Lachman a dodává: „Projekt je jedinečný tím, že vrací jedinečné filmy zpět k divákům.”

Text: Štěpánka Matúšková, Foto: Jitka Hejtmanová.