Tereza Frodlová

Filmová restaurátorka

 

„Nevracíme se k pozdějším verzím, i kdyby byly vizuálně hezčí.“

Národní filmový archiv zaměstnává řadu mimořádných profesí, z nichž některé jsou přímo unikátní. Vedle orální filmové historičky je to i filmová restaurátorka. Toto umění ovládá Tereza Frodlová, která s NFA spolupracuje na projektu „Digitální restaurování českého filmového dědictví”.

Obraz jak na premiéře

Filmová restaurátorka dokáže fyzicky obnovit klasický materiál, což obnáší mimo jiné opravy potrhané perforace nebo výměnu poškozených slepek, aby film bezpečně prošel skenerem či promítačkou. Na projektu digitálního restaurování je ale úkol Terezy Frodlové jiný než rukodělný – tuto část obstarávají odborné laborantky NFA. Do procesu vstupuje až ve chvíli, kdy je materiál opraven, ale je potřeba z něj vyčíst další informace. Bylo do původní verze později zasahováno? Chybí něco? Něco přebývá? Která verze je starší? „Snažíme se zjistit co nejvíc o historii materiálů, což nám může přinést i další poznání o filmu samotném a případně pomoci při rozhodování o některých restaurátorských zásazích. Nestačí nám doplnit chybějící místa, chceme také odstranit pasáže, které byly vloženy dodatečně,” vysvětluje Tereza. „Naším cílem je dobrat se k původní podobě filmu.” Přiblížit se vjemu, jaký měli diváci při prvním uvedení díla, o to se tým NFA složený z restaurátorů, koloristů, zvukařů a dalších profesí snaží u všech restaurovaných filmů.

Vybraných čtrnáct titulů se z filmového pásu do dat převádí v Maďarsku, kde je také čistí. To je ono pověstné retušování digitálního obrazu „okénko po okénku”. Do Prahy se vrací už digitální převod filmu bez škrábanců a trhlin, ale přesto ještě není hotový. V této chvíli nastupuje tým odborníků na historický obraz a zvuk a dolaďuje výsledný dojem. Patří mezi ně i Tereza: „Asi nejproblematičtější jsou barevné korekce – upřesňujeme barevnost, kontrast, jas, tak aby výsledek odpovídal referenční kopii.” To je kopie vybraná z více dochovaných exemplářů, která nejvíc odpovídá originální premiérové kopii. Pokud je to možné, konzultujeme i s žijícími tvůrci (což se stalo například s Třemi oříšky pro Popelku, kdy jsme kopii vybírali společně s  režisérem Václavem Vorlíčkem). Stalo se ale také, že digitální verze snímků Adelheid a Adéla ještě nevečeřela putovaly do Maďarska zpátky, protože barevně nevyhovovaly.

„Pro mě je klíčová spolupráce s koloristou Branislavem Danišem, který dělá tzv. grading obrazu a má zkušenosti z laboratoří i z digiprostředí,” vysvětluje Tereza. Grader, číslovač nebo také kolorista je profese filmových laboratoří a dnes postprodukčních studií, která vnáší do filmového díla tvůrčí přínos – ve spolupráci s režisérem a kameramanem dává materiálu barevný nádech. A barvy na klasickém filmovém pásu stárnou. „Třeba barvy na původně použitém materiálu Agfacolor vypadají jinak než na pozdější kopii na ORWOcolor,” doplňuje Tereza. „Nevracíme se k pozdějším verzím, i kdyby byly vizuálně hezčí,“ popisuje současný restaurátorský přístup Tereza Frodlová.

Ostříží restaurátorský zrak

Nejzajímavější je pro restaurátorku práce na filmu, který se v průběhu času z různých důvodů proměňoval. „Baví mě pátrat po tom, jak film kdysi vypadal a jakými úpravami procházel. Do filmu se skrze tyto změny promítá i kus historie,” říká Tereza. Z právě digitalizovaných titulů je příkladem následných úprav snímek Takový je život. Cenzurními zásahy prošel už v době svého premiérového uvedení. V 50. letech jej pak přepracoval režisér Elmar Klos a film byl znovu uveden do kin v ozvučené verzi s hudbou Zdeňka Lišky. Nebo Trnkův loutkový Špalíček – jednotlivé epizody původně vznikaly samostatně a byly tak i uváděny. Teprve před Vánoci 1947 byl Špalíček promítán jako jeden celovečerní film, kde za sebou epizody plynule následovaly. Pro obnovené uvedení koncem 50. let pak vznikly o více než 100 m delší kopie, kde jsou od sebe jednotlivé díly odděleny dodatečně přidanými úvodními titulky.

Dovednost „opravit film” je celkem obtížné vystudovat. Není moc kde – v ČR se v současnosti nikde neučí. Tereza stihla absolvovat kurz Restaurování filmu během studia v Centru audiovizuálních studií FAMU v letech 2010 – 2012. Ani tam už to dnes není možné. Studijní obor prezervace a restaurování se na FAMU chystá jako samostatný, ale je zatím v úplných počátcích. „Kvůli angažmá technologií se náš obor vyvíjí tak rychle, že aktuální znalost lze získat stejně jedině praxí,” myslí si restaurátorka. Díky spolupráci FAMU a NFA měla Tereza první možnost vyzkoušet si restaurování v praxi už při studiu – trávila v archivu tolik času, kolik potřebovala, a osvojila si zde manuální dovednosti. Také jí prý pomohly znalosti restaurování jiných oborů. Navštěvovala přednášky katedry fotografie a katedry kamery a přehled o oboru si doplnila několikatýdenní praxí v EYE Film Institute v Amsterdamu, kde měla příležitost porovnat přístupy k restaurování a konzultovat s tamějšími odborníky svou diplomovou práci na téma Etika filmového restaurování. A nešlo by to bez hlubokých znalostí dobové kinematografie, kterou Tereza studovala na Ústavu filmu a audiovizuální kultury FF MU v Brně.

Přestože valnou většinu filmů vidí Tereza v práci, občas prý ráda zajde i do kina. „Zábavné je, že ani tam nedokážu úplně vypnout ostříží restaurátorský zrak a z kina si občas místo diváckého zážitku odnáším spoustu technických poznatků a námětů k prostudování,” směje se restaurátorka.

Text: Štěpánka Matúšková, Foto: Jitka Hejtmanová.