Stanislav Novák

Promítač

 

„Divák nesmí nic poznat.”

Film právě končí, Stanislav Novák stojí u okének, kterými promítač pozoruje dění v sále, a čeká na správný moment. V okamžiku rutinním pohybem, který vylučuje jakýkoliv přehmat, vyjme kotouč filmu z promítačky a ihned ho převine na převíjecím stole. Tato práce má přednost před vším ostatním, dokonce i před rozhovorem s návštěvou. Teprve pak si jde pan Novák zakouřit.

Protipožární kabina

„Kolik ještě zbylo promítačů na klasických promítačkách, to vám nepovím,” říká pan Novák. Sám každopádně ovládá jedinou kabinu v ČR, kde se mohou hrát filmy na silně hořlavém nitrátním materiálu. Promítací kabina NFA v malém sále pro zaměstnance je vybavena masivními padacími okenicemi na pozorovacích okénkách, aby se požár od promítačky nerozšířil do sálu, druhými únikovými dveřmi a havarijním odsáváním. „Film přehoří, kontakt se rozpojí, okenice na magnet spadnou a v sále se rozsvítí,” popisuje krizový stav pan Novák. Nitrát ale podle něj chytne jedině tehdy, když se filmový pás přetrhne a zůstane viset v dráze promítačky, kde film projíždí. „Lampa topí pořádně, až 400 stupňů Celsia, ale když jede normálně 24 obrázků za sekundu, tak to nevadí,” vysvětluje pan Novák.

Fronta až k hospodě

Čtyřicet let se promítač Stanislav Novák točí kolem promítaček NFA. „Třicet let jsem byl v Ponrepu. Jsem vyučený kinotechnik, montovali jsme kina, musel jsem to všechno umět,” vypráví o své profesi. Otec pana Nováka pracoval v Ústřední půjčovně filmů a to určilo synův směr – vyučil se v učilišti filmové techniky ve Filmových studiích Barrandov. „Celé roky jsem dělal v kinotechnice. Promítání v Ponrepu bylo nejdřív jen tak bokem.”

Promítač vzpomíná, jak Filmový podnik hl. města Prahy daroval tehdejšímu Československému filmovému ústavu promítací sál v hotelu Belveder. Archivní kino tam pak bylo až do roku 1985, kdy se přesunulo na dnešní adresu v Bartolomějské ulici. „Dneska je tam asi šantán,” směje se pan Novák. „Nahoře bývaly dva sály, bar a z druhé strany z Letohradské ulice vstup do Ponrepa. Fronty stály až k Plzeňskému dvoru, to byla hospoda skoro až na Letenském náměstí. Vešlo se tam 360 lidí. Když se hrály dobré filmy, tak se přidávala představení. Lístek v osmdesátých letech stál 5 Kčs. Byli jsme tam tenkrát tři promítači a já to měl nejblíž, bydlel jsem za rohem v Heřmance.”
Ale pan Novák není je promítač ze starých časů. Má zkoušky na montáže digitálních kin a samozřejmě také digitální promítání.

„Já mám certifikátů, že bych s nimi mohl dláždit.” Stejně má ale rád staré mechanické promítačky, kde se dají závady opravit hned. „Přetržený film je hračka. Tady mám lepičku, tak to slepím. Do hodiny je všechno opravené. Když jsem hrál ta léta v Ponrepu, nestalo se mi, že bych nedojel představení. Buď jsem ho dojel na druhém stroji, nebo stačil mezi díly opravit.”

To je také podle pana Nováka největší ctnost promítače: „Představení musí běžet, i kdyby šel film na zem. Divák nesmí nic poznat.”

Celý život v kině

Stanislav Novák svoje řemeslo také učil na Škole spojovací techniky v Panské ulici. „Ve třetím ročníku mají zkoušky na promítače. Chodil jsem je tam zkoušet. Dřív byl jeden kurz za druhým a k tomu extra na 70 mm film. Dneska je to tak dvacet kluků a holek ročně. Končí v televizi jako technici.”

Do rukou promítače v NFA se často dostávají skutečné cennosti. Třeba překopírované originální negativy Jana Křiženeckého. Pan Novák ale zachovává klid: „Všechno jsou to cennosti. Já na to nemůžu koukat, jestli je to cenný film. Nemám trému.”

Profesionální deformaci ale na sobě pan Novák jinak pociťuje značně. „V kině jsem nebyl ani nepamatuju. S vnukem na Šmoulech 2. Vždyť jsem po kinech strávil celý život. A stejně se dívám hlavně, jestli je to ostrý.”

Text: Štěpánka Matúšková, Foto: Jitka Hejtmanová.