Roman Říha

Promítač v kině Ponrepo

 

„Otevřít oponu a zhasnout”

„V kuchyni jsme měli německý projektor Ernemann z roku 1940, v parádním pokoji k velké radosti mojí babičky plátno. Na našem utajeném domácím promítání se scházeli nejbližší přátelé, kteří to měli s režimem stejně jako my a věděli jsme o nich, že nás neudají. Měl jsem v koutě svoje místo, šoupal nohama, když se dospělí bavili, a ukusoval babiččinu bábovku,” tak začala kariéra promítače v kině Ponrepo Romana Říhy, který to ještě umí s klasickým filmovým materiálem. Promítat se mimoděk učil v rodném Benešově od svého dědečka a strýce, kteří byli oba profesionální promítači. Ovšem jen do února 1948 kdy, jak říká Roman, „soudruzi poslali dědu na vzduch” a bývalý vedoucí kina šel těžit dřevo. Přes rodinnou sbírku s masarykovskou tematikou, kterou nabídl NFA, se Roman Říha k promítání v Ponrepu vlastně dostal a už je tu 12 let.

Nóbl představení

Základem promítačské etiky je podle Romana Říhy příprava – prohlídnout si kopii a zjistit nedostatky: „Archivní kopie jsou patřičně staré a musí se na ně dávat nepřetržitý pozor, abychom splnili svůj základní úkol  – předat je dalším generacím,” uvažuje. Novou kopii kolekce Křiženeckého filmů, restaurovaných v projektu „Digitální restaurování českého filmového dědictví” a vykopírovanou na speciálním stroji s dobovou perforací v Paříži dostal těsně před promítáním a hned po něm ji zase jako svátost odevzdal.

Celovečerní film má pět až šest filmových dílů po dvaceti minutách, a jak říká promítač z Ponrepa, pikantní ostuda je to přeházet. To se mu prý naštěstí už dlouho nestalo. Ale nejenom samotný film má promítač k dispozici. Pro navození atmosféry jsou tu světla a opona. Popcornová kultura překryla elegantní zvyklosti klasických kinosálů, kde se dbalo na estetiku promítání. Do kina se chodilo na nóbl představení jako do divadla. Tak především, podle pana Říhy by divák nikdy neměl vidět promítací plátno bez obrazu. Světlo se má pomalu zhasínat a teprve, když už je skoro tma, pustí se do otvírající se opony obraz. Zvláštní případ jsou předehry. Nejoblíbenější Romanovou kategorií jsou muzikály vrcholného Hollywoodu z 40. a 50. let a ty mají předehru „všechny”. „Světlo se ztlumí na polovinu. Na filmu pak máte značku, kde to máte pustit naplno, otevřít oponu a zhasnout.”

Promítačský průkaz

Roman Říha se vyučil fotografem, neboť „babička lomila rukama: Hlavně ho nedávejte k filmu.” Jenže pohyblivá láska ho stejně zlákala a tak se po vyučení přihlásil do kurzu pro promítače ve výukovém středisku Ústřední půjčovny filmů. Pro osvědčení měl adept předepsáno odehrát 80 představení a absolvovat dvou týdenní kurz. Pak dostal promítačský průkaz. Pro zálibu v informačních technologiích ale Romana zajímá i digitální promítání. „Přiučil jsem se v Aeru novou technologii, ale srdce je tady. Baví mě to obojí.”

Pouštět klasický materiál už lze ne ve více než deseti artových kinech v Praze. Promítací stroje ze 60. let z Meopty Přerov, kterými byla často venkovská kina vybavena a které sloužily až do digitalizace, šly do šrotu. „Na tom není co inovovat,” ukazuje Roman na “mašinu” Meo 5 v kabině Ponrepa. “Šířka filmu pořád stejná, promítací frekvence taky, akorát zvuk se změnil z mono na stereo.”

Jako divák chodí Roman Říha do kina jen velmi výjimečně: „Já u toho v sále nevydržím, potřebuju se projít a tak. Užiju si to víc z kabiny, chyběl by mi ten šum mašin.” A promítání, na které se v Ponrepu těší? „Ať budeme promítat cokoliv, těším se na první zářijové představení.” Kino Ponrepo hraje podle školního roku od září do června (nejčastější návštěvníci jsou studenti) a dovolenou si promítač může vybrat jen o prázdninách. Prý se mu po kabině stýská. Přes rok to ale znamená permanentní odpolední. Začíná se ve dvě hodiny odpoledne přípravou a končí kolem desáté večer. „Do Benešova jedu vlakem hodinu, tak jsem doma v půl jedné ráno,” popisuje Roman Říha stinnou stránku své profese.

Nic jiného si ale představit nedovede. „Sám občas nechápu, co mě na tom tak baví,” říká Roman, který promítá v Ponrepu od roku 2003. „Pracoviště je málo osvětlené, v kabině je hluk a horko od lamp. Koukáte na film a kontrolujete projekci z nejnevhodnějšího místa, co existuje. Jenže Ponrepo je jediný na celým světě.”

Text: Štěpánka Matúšková, Foto: Jitka Hejtmanová.