Petra Korábová

Filmová restaurátorka

 

„Žijeme tu v jiné době”

Když se řekne restaurátorství, člověk si nejspíš představí umělecké řemeslo, ateliér, poškozený obraz. Filmové restaurátorství možná nemá bohémskou aureolu, ale odborné, nesmírně pečlivé a svým způsobem umělecké řemeslo to beze sporu je. V NFA ho spolu s dalšími vykonává Petra Korábová.

Manipulantky před zkouškou

„To byste měli mluvit i s dalšími kolegyněmi, nejen se mnou,” vítá skromně návštěvu ve střižně v Malešické ulici, kde už pracuje třetí dekádu. Bez šikovnosti a erudice týmu oddělení akvizice a archivace, ke kterému Petra Korábová patří, by leckterý filmový pás zůstal ukryt v depozitáři, poškozen tak, že už ho nelze svěřit promítačce. Za tu dobu přivedla Petra Korábové zpátky k životu takové filmové skvosty jako jsou němé Milenky starého kriminálníka s Vlastou Burianem, Příchozí z temnot, Dcerušky paní Petersenové, Dítě periférie a podílela se na přípravě zdrojových materiálů pro digitalizaci titulů zařazených do projektu Digitální restaurování českého filmového dědictví”.

Dáma mimořádně bohatá profesními zkušenostmi zůstává skromná i při popisu objížděk, jimiž se její dráha ubírala až za převíjecí stůl. „Nejsem vyučená v učebním oboru filmový laborant,” říká hned na začátku. Nicméně její studia se ukázala jako trefná – vystudovala restaurování na Střední uměleckoprůmyslové škole na Žižkově.

Do tehdejšího Filmového ústavu se dnešní filmová restaurátorka dostala jako záskok za mateřskou dovolenou na administrativní pozici. Pracovala v kanceláři a měla na starosti filmové kluby. Postupně ji ale začala zaučovat do restaurování kolegyně, která už přesluhovala v důchodu a potřebovala nástupce. Po dvou letech pak Petra Korábová dostala možnost pracovat naplno ve střižnách. „Z části je to pořád kancelářská rutina,” Petra Korábová naráží na podrobné technické nálezy a identifikační listy, které k filmovým materiálům vyhotovuje.

Postupně si doplňovala odborné filmové vzdělání a absolvovala manipulantský kurz, během něhož studovala také z legendární učebnice. Paní Korábová ji pohotově vytáhne z příruční knihovny. Titul „Promítači a manipulantky před zkouškou” v návštěvě vyvolává překvapení ze striktně genderově rozlišených profesí, ale paní Korábová neupadá do pochybností: „Tehdy se to tak nebralo. Pro muže je manipulantská práce za převíjecím stolem příliš sedavá. Promítač naopak potřeboval páru. Vyzvednout šestistovku na kovové cívce nahoru do promítačky je fuška.” Šestistovka, třístovka a stodvacítka – tak se rozlišují rozměry kotoučů podle délky metrů filmu. „V šestistovce je jeden díl po dvaceti minutách. Pětidílný celovečerák, to máte pět krabic. Není divu, že to byl promítač.”

Výjimečná profese

Odbornost si Petra Korábová doplňovala i při pracovních stážích ve filmových laboratořích, i dnes se snaží se profesně rozvíjet, ale už není moc možností kde. Jediné laboratoře u nás zůstaly ve Zlíně a Petra Korábová je dnes jednou z nemnoha lidí, kteří každý den pracují s klasickým filmovým materiálem. A to v celé Evropě.

Přestože je film jejím denním chlebem, ráda prý Petra Korábová zajde do kina. „S novými věcmi až tolik nepřijdeme do styku. Žijeme tu v jiné době,” zamýšlí se a rozhlíží se po své střižně, vybavené převíjecím stolem z osmdesátých let. „Často se zabýváme obdobím, které jsme sami ani nezažili. Ale je to moc zajímavá a různorodá práce. A skvělý pocit, jaký zažíváme při projekci filmu, který jsme zase dali dohromady, ten mě nepřestane těšit nikdy.”

Text: Štěpánka Matúšková, Foto: Jitka Hejtmanová.