Matěj Strnad

Koordinátor digitalizačních projektů (do červa 2016)

 

„Kino bylo levnější než hospoda”

Matěj Strnad ve čtrnácti letech objevil kino Ponrepo a je mu věrný dodnes. V NFA měl na starosti koordinaci mimořádného projektu „Digitální restaurování českého filmového dědictví”, který zrevitalizoval čtrnáct titulů domácí kinematografie. Na Matějovi záleželo, aby správní lidé ve správném čase dělali ty správné věci. Což není tak úplně jednoduché, protože na projektu za více než 26 milionů korun, který financují prostřednictvím EEA grantů země Lichtenštejnsko, Island a Norsko spolu s Ministerstvem kultury ČR, se více či méně podílela všechna oddělení NFA a řada externích spolupracovníků. Příprava samotného digitálního restaurování zahrnovala tak rozdílné činnosti jako je rekonstrukce přesné chronologie vzniku konkrétního filmu, výzkum dochovaných fotografií a písemností spolu s důkladnou analýzou zachovaného filmového materiálu v archivních střižnách, samotnou digitalizaci, která probíhala v Maďarsku, po konzultace výsledné barevnosti. A to všechno řídil už od přípravy grantové žádosti na jaře 2014 Matěj:
„U mě a u vedoucí projektu Anny Batistové se celý projekt doslova i metaforicky „sbíhá” – ačkoliv mají naši kolegové na starosti jednotlivé části, my se snažíme mít přehled o tom, v jaké fázi jaké činnosti jsou a patřičně je usměrňovat. S mou prací je tudíž spojena komunikace s našimi partnery i externím dodavatelem digitalizace, s nímž si běžně vyměňujeme desítky emailů za měsíc, i nemalé množství projektové administrativy.”

Čtrnáct místo deseti

Koordinátorovi dělá radost, že se původně počítalo s restaurováním pouze deseti filmů, ale laboratoř, která zvítězila ve veřejné soutěži, nabídla cenu nižší: „Stalo se tak mimo jiné i proto, že NFA se o materiál dobře staral a firmy byly překvapené, v jak dobrém stavu filmové pásy jsou,“ připomíná Strnad. Do soutěže se přihlásily firmy z Itálie, Německa, Polska, Maďarska, Slovenska i Česka, což odráží, o jak významnou zakázku se jedná. Nakonec se čtrnáct českých filmů digitalizuje a čistí v Budapešti. Film se posílá zpět a v Praze v NFA či při návštěvách v Maďarsku pak skupina odborníků schvaluje barevnost, kontrast, zvuk: „Rozhodnutí, jak mají digitálně zrestaurované filmy vypadat, není otázkou vkusu. Výsledek je podložen výzkumem všech dochovaných archivních pramenů. Cílem je zprostředkovat dnešnímu divákovi filmový zážitek, jak ho prožívali diváci v době premiéry.“

Matěj Strnad se snaží být ve výběru svého největšího favorita nestranný: „Líbí se mi, že byly vybrány filmy z celé české filmové historie a slavné kousky jsou protkané tituly, které nikdo nezná, ale jsou hodnotné umělecky nebo historicky,“ chválí si. „Jsem rád, že se dělají „Juráčci“ – Postava k podpírání a Případ pro začínajícího kata. Všechny filmy zařazené do výběru jsou zajímavé, ale u některých jsme raději, protože by se na ně sháněly hůř prostředky ze soukromých zdrojů.“

V kině šestkrát týdně

Do kina chodil Matěj rád od dětství, až ve čtrnácti letech objevil Ponrepo. „Měl jsem donedávna původní legitimaci se všemi těmi roky.“ Na gymnáziu už návštěvy zvýšil na šest týdně: „Když chodili spolužáci do tanečních, já seděl v kině. Bylo to levnější než sedět v hospodě,“ směje se koordinátor, jehož cesta pak vedla na FAMU, kde si při studiu v Centru audiovizuálních studií osvojil i vědomí, co to znamená kino jako sociální prostor. „Jsem rád, když můžu do kina jít, a mít onen kolektivní zážitek.“ Během prvních ročníků začal Strnad přicházet na to, že ho čím dál víc zajímá samotný nosič, materiál, včetně digitálního materiálu. Podle Matěje je za tím „snaha porozumět světu. Nechci přicházet do styku s věcmi, kterým nerozumím,“ dodává ale s tím, že si přesto k technice buduje zdravě kritický vztah. Studium materiálu dovedlo Matěje Strnada k zájmu o filmové archivy, uchovávání a dokumentaci kinematografie a nakonec až ke spolupráci s NFA. Jeho snem je akreditace archivačního studijního programu na FAMU, u níž by nechtěl chybět. A v čem vidí Matěj Strnad největší přínos projektu? „Když jsou filmy pro diváky dostupné, stanou se součástí kolektivní paměti.“

Text: Štěpánka Matúšková, Foto: Jitka Hejtmanová.