Marie Barešová

Kurátorka Oddělení orální historie

 

„Tohle byl pro mě dream job”

Poučených orálních historiček s odbornou specializací filmová historie, jako je Marie Barešová, u nás moc není. Metoda, která zkoumá minulost skrze vyprávění pamětníků, se dočkala akademického uznání až po roce 2000. Proto je neuvěřitelné, jak rozsáhlou sbírku dnes v NFA spravuje. Čítá na tisíc rozhovorů.

Průkopnická sbírka

Když kurátorka, které se v archivu říká Maruška, v srpnu 2013 do NFA přišla, už tři roky systematický sběr rozhovorů neprobíhal. Před ní se do této práce pustila už v 90. letech průkopnicky PhDr. Eva Strusková a zanechala za sebou impozantní odkaz. Sbírky podobného rozsahu jsou v ČR jen tři – mimo NFA ještě v Centru orální historie Ústavu pro soudobé dějiny AV a v projektu Paměť národa.

Eva Strusková jednoduše koupila náhravací zařízení a začala systematicky zpovídat režiséry, kameramany, scenáristy, dramaturgy, střihače – zkrátka zástupce tvůrčích profesí. Originální záznamy jsou v NFA uloženy na sedmnácti různých typech historických nosičů. Jsou tu magnetofonové pásky, minidisky, CD, DVD a nejvíc je audiokazet. Asi 80% rozhovorů ze sbírky je už dnes přepsáno a jsou přístupné odborné veřejnosti v badatelně NFA. Nicméně nová kurátorka Marie Barešová začala po svém příchodu řešit digitalizaci původích nahrávek do waw a MP3.

K orální historii se dnešní kurátorka dostala přes magisterskou práci o českých fanynkách filmů a televizních seriálů podle knih Jane Austenové. Používala přitom metodu „etnografie publika”, což znamenalo především vést s fanynkami tematické rozhovory. „Hodně mě to bavilo. Dostala jsem se do kontaktu s Centrem orální historie, kde jsem se pak účastnila konferencí a workshopů,” vzpomíná Marie, jak získala odbornou průpravu. Nabídka NFA obnovit oddělení orální historie pak pro ni byla splněným snem.

Když má vzniknout nová nahrávka, postupuje kurátorka tak, že se v první řadě podívá do sbírky, jestli už obsahuje dřívější nahrávku s vybranou osobou. Pak znovu zhlédne související filmy. „Musím mít také přehled o tom, s kým tvůrci spolupracovali,” vyjmenovává další krok Marie. K tomu patří i povědomí o použitém materiálu, kontextu výroby, produkce, specifických podmínkách vzniku díla a jeho umístění v uměleckém profilu tvůrce. Než vyrazí na sraz se zpovídaným, musí být připravená technika – nahrávací zařízení a mikrofon. Marie si všechny své respondenty fotografuje, aby měla dokument ze dne natáčení. Rozhovor musí být ošetřen právně písemným souhlasem. „Dnes mají lidé velkou nedůvěřu. Ujišťují se, na co rozhovor použijeme. Stává se, že nedokáží rozlišit naše pohnutky od bulváru. To je pro mě jedna z nejtěžších věcí,” říká Marie Barešová. Často je podle ní náročné získat kontakt a domluvit setkání a někdy to trvá i několik měsíců.

Pochopit, jak dílo vzniklo

Úloha oddělení orální historie v projektu „Digitální restaurování českého filmového dědictví” je nahrát rozhovory s pamětníky ze štábů, nebo s těmi, jejichž profese či zkušenosti můžou přispět k vědění o historickém vývoji filmu, laboratorním zpracování či distribuci. „Pro restaurování je důležité pochopit, jak dílo vzniklo, aby restaurátoři věděli, jak má obraz i zvuk po jejich zásahu vypadat,” uvádí Marie. „Technické postupy nemusí nutně vysvětlovat pamětník, ale někdo, kdo tomu rozumí.” Například rozhovor s architektem Jindřichem Goetzem prý přinesl zajímavé informace i z oblastí, které s jeho prací pouze souvisely. Zaměřil se například na techniku tzv. americké noci v Údolí včel, nebo specifické animační postupy využité v Adelheid.

Kurátorku těší, když se v rozhovoru potvrdí něco, co už dříve kolegové v NFA vydedukovali v podrobném výzkumu – to se potvrdilo například při setkání s Václavem Vorlíčkem, který byl přítomen i zkušební projekci kopie vybrané k digitálnímu restaurování filmu Tři oříšky pro Popelku. Režisér konzultoval výběr referenční kopie a zároveň potvrdil týmu jeho domněnku o tom, v jakém poměru stran byl film při natáčení komponován.

Získat důvěru

Marie přiznává, že o něco lehčí je pro ni mluvit se ženou. „Někdy se stane, že filmaři mě vítají větou: Takovou pěknou slečnu mi poslali. To je mi pak hodně nepříjemné.” Nejzajímavější rozhovory jsou podle ní s lidmi, kteří o sobě tolik nevyprávěli, nemají naučený osobní příběh a dokáží o sobě mluvit přirozeně, bezprostředně a necenzurují se. Také proto se sbírka NFA nezaměřuje na herce a herečky. Hezká jsou podle Marie setkání, kdy dojde k lidskému propojení a zpovídaný získá důvěru. „Doufám, že tohle umím,” říká kurátorka a vzpomíná na rozhovor s Jitkou Zelenohorskou k Ostře sledovaným vlakům. „Byla milá, lidská, skromná. Rozhovor vyšel v knížce vydané NFA k restaurování filmu a pro mě byl asi nejlepší,” uzavírá Marie.

Text: Štěpánka Matúšková, Foto: Jitka Hejtmanová.