Marcela Týfová

Zástupkyně vedoucího oddělení písemných archiválií

 

Mám ráda pohyblivé obrázky”

Ze Štěchovic do Štěchovic. Takovou trasu vyznačuje životní a profesní dráha Marcely Týfové. V budově depozitáře NFA v Hradišťku u Prahy, který stojí na kopci těsně nad Štěchovicemi, usazenými na dně romantického údolí u břehů Vltavy, se ocitla poprvé v pěti letech: „Pocházím ze Štěchovic. Vzali nás sem se školkou a mohli jsme si odnést kousek filmu,” vzpomíná Marcela dnes na témže místě, kde pracuje už téměř deset let.

Těžká hlava z latiny

Než se ale do Štěchovic vrátila, vystudovala obor Archivnictví a pomocné vědy historické na FF UK. K oboru ji nasměřovala psycholožka, která na gymnáziu při testech o volbě povolání odhalila, že je Marcela systematický člověk a že ji baví víc němčina než angličtina. Přihláška pak putovala také na historii, kam maturantku nevzali. „Na fakultě jsem měla těžkou hlavu z latiny a starých textů, ale nakonec jsem to zvládla,” říká dnes. Diplomová práce neměla s filmem nic společného. Marcela dle svých slov ráda cestuje a píše si cestovní deníky. A toto téma ji vábí i v minulosti. Zabývala se fenoménem turismu v první polovině 19. století reflektovaným tehdejšími cestovními deníky se snahou odpovědět na otázku, proč vlastně lidé začali cestovat po hradech. Ve svém výzkumu pokračuje i dnes při doktorském studiu, tentokrát sleduje cesty do Krkonoš. „Nemám to ještě úplně zmapované, ale v odhodlání jít třeba na Sněžku bylo něco víc, než jen touha po horské přírodě. Šlo o češství – poutníci byli hrdí na nejvyšší českou horu,” předpokládá Marcela, která k tématu studuje osobní záznamy Čechů uchované ve všech paměťových institucích u nás.

 

Prohledat celý depozitář

„Nejsem úplně cinefil. Mám ráda film jako extrémní laik, prostě pohyblivé obrázky,” prozrazuje Marcela, která přesto věnovala NFA celý svůj dosavadní profesní život. „Jsem víc archivář než filmový odborník. Mám k filmu náklonnost. Ráda filmovým badatelům posloužím tím, že pro ně připravím archiválie, ale výzkum už nechám na nich. Svoje témata si hledám jinde.” Marcela se prý snažila sledovat českou produkci, říká o sobě, že je patriot, ale posledních pár let to nestíhá důsledně.

„Do kina chodím, jen když jsem pozvaná na projekci NFA. Třeba teď na digitálně restaurované filmy. S manželem půjdeme na promítání restaurované Adély.”

Marcela by při svém výběru ze čtrnácti restaurovaných titulů v projektu Digitální restaurování českého filmového dědictví” nevynechala Švejka, v dětství ho prý poslouchala namluveného Janem Werichem. Má ráda Starce na chmelu kvůli zachycení studentského života, lovestory a snaze jít proti proudu. „Sci-fi pro mě moc není. Dávám přednost reálnějším příběhům – jsem pro hmatatelnější věci,” dodává archivářka.

Marcela a její kolegové v oddělení písemných archiválií stáli v první fázi přípravy digitálního restaurování. Připravovali pro badatele a restaurátory historické písemnosti k dalšímu studiu a objasnění technických postupů jednotlivých snímků. „Jiná než jindy byla šíře historického období, jaké bylo potřeba projít – vybrané filmy pocházejí z osmi dekád. Zabralo to skoro celý depozitář písemných fondů,” popisuje proces Marcela. „Museli jsme si najmout sedm brigádníků rešeršistů.” Její úloha pak byla v zázemí bojiště – zorganizovat, kdy se kdo vejde do auta z Prahy na Hradišťko, kdy kdo bude mít volný počítač a stůl, mít pro rešeršisty připravené materiály tak akorát včas, aby nebyly z depozitáře vyjmuty dlouho kvůli změnám teplot, koordinovat evidenci a skenování nalezeného a nasdílet pak všechny dokumenty – spoustu drobností, bez nichž by se soukolí spolupráce řady lidí zaseklo.

Pro Marcelu, zkušenou archivářku, prý bylo překvapivé, kolik informací k filmům našli. V depozitáři byly uloženy zápisy z úplně prvních porad ve fázi vývoje filmu, záznamy rozhodnutí, kdy se daný film bude natáčet, změny v obsazení, zásadní informace pro restaurátory ohledně volby materiálu a formátu, až po pohoršené či nadšené reakce diváků.

Neválíme se

Podle Marcely nemusí být archivář NFA nutně filmový fanoušek: „Musí mít o oboru přehled, ale vybíráme raději archiváře než filmové historiky. Důležitější je pro nás práce s archiváliemi.” Podle Marcely má veřejnost o archivářích mylnou představu. „Myslí si, že se tu válíme a když něco úžasného najdeme, tak to schováme. My ale děláme přesný opak. Snažíme se archivní poklady veřejnosti zpřístupnit.”

Text: Štěpánka Matúšková, Foto: Jitka Hejtmanová.