Krakatit

Československo 1948, 97 minut, černobílý.

Režie: Otakar Vávra. Scénář: Jaroslav R. Vávra, Otakar Vávra. Kamera: Václav Hanuš. Střih: Antonín Zelenka. Hudba: Jiří Srnka. Architekt: Jan Zázvorka.
Hrají: Karel Höger, Florence Marly, František Smolík, Nataša Tanská, Miroslav Homola, Jaroslav Průcha a další.

Krakatit je název pro třaskavinu s nepředstavitelně ničivým účinkem. Sám její vynálezce, inženýr Prokop, se jí zalekne, avšak pro mnohé jiné představuje vytoužený nástroj absolutní moci. Ve stejnojmenném románu Karla Čapka, vydaném roku 1924, byly Prokopovy pokusy a jejich následky čistě autorovou vizí. Proti tomu filmová adaptace, jež vznikla nedlouho po druhé světové válce a útocích na Hirošimu a Nagasaki, zčásti zjevně reflektuje skutečné události. Mimo naléhavý morální apel dodnes strhuje svou delirickou atmosférou a vizuální vynalézavostí v reálných exteriérech i fantastických kulisách.
Otakar Vávra se ke stejné látce vrátil v období normalizace. Roku 1980 byla uvedena pod názvem Temné slunce jeho volná adaptace Krakatitu, tentokrát s patrnými vazbami na kontext studené války. Zdaleka však nedosáhla působivosti ani popularity starší verze.

Snad ani sám Karel Čapek netušil, když pracoval na svém Krakatitu, že píše dílo prorocké, které se dnes, kdy uvolnění ničivé energie poutající hmoty atomy přestalo býti utopií, stalo takřka zázračně aktuálním. – Dobře to poznal režisér Otakar Vávra, který právě dává v barrandovských atelierech Čapkovu dílu filmovou podobu podle scénáře, který napsal sám se svým bratrem spisovatelem J. R. Vávrou. Cítí to i všichni herci, odborní spolupracovníci a technický personál a snad proto jim jde práce tak dobře a hbitě od ruky. Točí se sedm dní v týdnu: od pondělí do pátku v atelieru a na sobotu a neděli se jezdí do Milovic na exteriéry – do Milovic proto, že jde většinou o exteriéry vyžadující spolupráce pyrotechnických odborníků, jako je na příklad výbuch obrovské muničky v Grottupu a řada dalších neplech krakatitu.

[Josef Schneider: Krakatit tne do živého. Kino 2, 18. 7. 1947, s. 570.]